Pokoje princů

Já vím. *Lehce protočil oči.* Od hlavy přes pás až dolů. *Pousmál se a vzal si další kousek čokolády.* Ta čokoláda je fakt výborná.

*Jemně do něj strčil. *Já to myslím vážně. *Dodal přísně, ale poté to zmírnil úsměvem. *Jsem rád, že ti chutná, tahle je totiž moje nejoblíbenější. Máma mi ji vždy kupuje k narozeninám. *Čokoláda a nějaké oblečení, tak vypadaly jeho narozeniny každý rok. Mu to ale nevadilo. Čokoláda je čokoláda. *

Takže ty na čokoládě ujíždíš? *Zeptal se ho s úsměvem a složil si ruce za hlavou, zatímco se opřel o zeď.*

Neujíždím. Mám ji rád, *začervenal se, protože to považoval za zlozvyk. * Nejlepší je, když se ti ale rozpustí v puse, *zasmál se a poslední čtvereček rozpůlil na půl a natáhl se k Viktorovi. *Na. Poslední.

*Pousmál se a vzal si od něj poslední kousek zubama. Nechal si ho rozpustit na jazyku.* Máš pravdu, je to skvělé.*Usmál se na něj.*

Jo... Ehm. *Prohrábl si rozpačitě vlasy. */Tak si to vzal bez pomoci rukou, no a co? / *Úsměv mu oplatil a poté mu snad kvůli svému odreagování pocuchal vlasy. *Ještě si chci skočit do sprchy a převléknout se, takže se uvidíme na tribunách, jo? *Zvedl se z postele a vydal se ke dveřím. *A ne, že tu rozcvičku odflákneš, budu se dívat. *Ohlédl se ještě, poté vyklouzl z princova pokoje a rychlou chůzí se vydal na svůj pokoj. *

Jasný, Kapitáne Hirschi... *Zasmál se a posadil se zpátky ke svému stolu.*

*Pomalu došel ke známým dveřím a po zaváhání zaklepal. Byl nervózní. Stále musel myslet na to, co udělal v kuchyni. Bylo to sice s dobrým úmyslem, ale i tak se nadále cítil dost zle.*

*Zrovna ležel na břiše na posteli. Před sebou měl otevřenou nějakou knihu.* Dále.* Pokýval na dveře.*

*Vstoupil do místnosti.* Ahoj, *usmál se jemně a pečlivě za sebou zavřel dveře. Na to se k němu rozešel pomalou chůzí a nakonec si k němu i lehl. Přitulil se k němu.* Jak to mezi námi vlastně je?

No... Já nabil dojmu, že spolu chodíme. *Usmál se a dal mu rychlou pusu na čelo. Zavřel knížku a otočil se k němu.*

*Šťastně se usmál a natiskl své tělo na to jeho.* Ano, chodíme. *přitakal a otřel svůj nos o ten jeho.*

*Usmál se a políbil ho na rty.* Cítím se tak šťastně... S tebou. *Pousmál se a zabořil svůj obličej do jeho hrudníku.*

*Znovu se ozvalo jeho černé svědomí. * /Ale bylo to s dobrým úmyslem, /*připomněl si a vylezl nad něj. Chytil jeho ruce a otřel se o jeho rty. Pomalu pohyboval rty, ale ony pomalé pohyby se postupně staly naléhavější a rychlejší. Ani netušil, kdy se to stalo. *

Štěně... *Zašeptal mezi polibky, zatímco ho začal líbat nazpět. Ruce mu položil do vlasů.*

*Udýchaně se od něj odtrhl. * Udělal jsem hroznou blbost, *vypadlo z něj dřív než se stačil zarazit. Zahanbeně sklopil pohled stranou a prstem jej jemně hladil po hrudi. * Mám oproti tobě... Vůbec netuším, co udělat, abys byl šťastný a líbilo se ti to se mnou, * vydrala se na povrch jedna z jeho obav. *

Theo, zlato. Kdyby se mi to nelíbilo tak bych ti to řekl. A ve vztazích to nikdy není takové že si spolu dva začnou a hned se znají. Vždycky je to postupně. Pomaličku se poznáváme... Ve všech směrech. *Zašeptal a vlepil mu pusu na špičku nosu.*

Jenže ty víš, co děláš. Víš, jak někoho políbit. Víš, jak jak to chodí. Já se neumím ani líbat, *rozhodil ruce do stran. * /Prostě ho nechci zklamat. Netuším nic. Je to moc zmatené. Mělo by to mít nějaká pravidla, ne? /

Štěně... Líbáš skvěle. Užívám si to. *Zkousl si dolní ret.* Na to není nějaký návod, to prostě... Je. A vždycky tam jde o přítomnost toho druhého, ne o to jak kdo dobře líbá.

Ale nějaká struktura. Nějaký řád nebo tak, *zmlknul a zatvářil se nešťastně.* Vidíš? Jsem nemožný, *hrdlo se mu sevřelo.* Omlouvám se.